Některé věci si člověk plánuje dlouho dopředu, jiné zase přicházejí jako blesk z čistého nebe. Ale znáte to, ze začátku to může začít nenápadně. Takže, když mi loni 28. března přistála do mailu poptávka na focení svatby, nepřikládal jsem jí o moc větší význam než jakékoli jiné poptávce. Kdybych věděl, co se z ní nakonec vyklube, možná, že bych nebyl až tak klidný. :) Svatba se měla konat na Sychrově, a ukázalo se, že půjde o akci se solidní mezinárodní účastí. Honza, kluk z Čech se totiž na schodech kostela na “Míráku” zakoukal do Kaniky, holky z Indie. Byla z toho láska jako trám, svatba a moc prima focení které jsme si všichni hezky užili. Tím většina svatebních příběhů pro fotografa končí. V tomhle případě to ale bylo jinak. Indicko-česká svatba na Sychrově je sice fajn, ale jako by jí něco chybělo. Kromě několika desítek příbuzných a známých z Indie to byly hlavně barvy a nálada té “pravé” indické svatby. Takže jak správně tušíte, “druhé kolo” se mělo odehrávat na začátku listopadu v Indii. Upřímně přiznávám, že jsem si hodně přál, abych mohl fotit i tu druhou svatbu. A zázraky se občas dějí.
Dillí
Přesně sedm měsíců po prvním emailu, 28. října, nasedám do letadla a frčím vstříc zážitkům, které si zatím vůbec nedovedu představit. Už pohled z okýnka letadla napovídá, že tohle bude zajímavý týden. Smog, který by dal krájet, pokrývá město jako poklička a dohlednost je sotva pár stovek metrů.
Hlavní linka metra z letiště je příjemná, vagóny jsou klimatizované a moderní. Změna nastává, když z této trasy přestoupím na “normální” podzemku. Tady už je mnohem víc lidí, nepořádku, trochu horší orientace a hlavně všudypřítomní vojáci. Obava z terorismu je tu vidět na každém kroku. Do hotelu procházím přes bezpečnostní bránu a kufry mi skenují stejně, jako při letištní kontrole. Holt, když jste ve válečném stavu s Pákistánem, který občas rád přispěje do kasičky magorům, kteří se neváhají odpálit na tržnici, opatrnosti není nikdy dost.
Dillí je starobylé město plné památek, bohužel, kvůli smogu, špíně v ulicích a zvláštnímu zápachu vnímám jeho krásy dost zkresleně. Přesto dva dny v hlavním městě trávím jako správný turista cestováním v tuktuku, návštěvou několika pamětihodností – převážně hrobek dávných panovníků – a nákupy vhodného svatebního úboru. V mém případě to vyřešily dvě sady tzv. kurta pajama – tradičního indického oděvu skládajícího se z dlouhé zdobené košile a velmi širokých kalhot.
Patřičně vybaven a ještě více natěšen se třetí den po menších peripetiích s místními taxi službami vydávám do místa konání svatby, nedaleko Čandígarhu, což je menší indické město s asi milionem obyvatel.
Pět a půl hodiny v autě bez klimatizace po indických cestách je zážitek téměř k nezaplacení. Tedy, přesně za 3500 rupií, což je necelých 1200 korun za 250 kilometrů zážitkové jízdy. Zpestřením cesty byl fakt, že můj řidič uměl anglicky asi deset slov a ke konci cesty se mu vybil mobil, pomocí kterého navigoval. Vyřešili jsme to zapůjčením mého přístroje a díky navigaci Google jsme i přes lehké zakufrování úspěšně dorazili do cíle. Uf! Mimochodem, cestování po Indických “dálnicích” vřele doporučuji všem kritikům D1.
Nedá mi, abych ještě krátce neodbočil k indické dopravě. Pro našince je to totiž další silný zážitek. Kromě toho, že se jezdí vlevo, nabydete dojmu, že tady neexistují žádná pravidla. Čáry na silnici jsou jen barevné šmouhy bez zvláštního významu. Větší a těžší auta mají přednost, ti ostatní se proplétají, kudy se dá, občas to vezmou i do protisměru. Zejména řidiči tuktuků, motorek a skútrů jsou mistři v zaplňování skulin mezi auty. Klakson je v neustálé permanenci ale nikoli jako prostředek agrese. Prostě o sobě musíte dát vědět, abyste přežili ve zdraví. Jak mi prozradil řidič tuktuku, v Indii jsou tři základní pravidla úspěšného řidiče: “good brakes, good horn, good luck” (dobré brzdy, dobrý klakson, hodně štěstí).
Svatební veselí
Svatební resort Redwood se nachází v příjemné kopcovité krajině zhruba 250 kilometrů severně od Dillí, nedaleko hranice států Harijána a Paňdžáb, pár kilometrů od Čandígarhu, oblíbeného města majetných obyvatel Dillí, kteří nechtějí žít ve znečištěném hlavním městě. Ovzduší je tu mnohem čistší než v Dillí a na severu se po pár desítkách kilometrů začínají kopce zvedat do mnohakilometrových výšek.
Přede mnou jsou dva dny, o jejichž náplni jsem maximálně četl v článcích na různých cestovatelských webech. Jistě vím jen to, že budou plné různých obřadů, rituálů a tradic, které jsou velmi barevné a veselé, jejichž význam mi ale budou muset místní vysvětlit.
Haldi
Je ráno a na střeše hotelu začíná první rituál. Sen každého fotografa. Kam se hrabe Colors of Ostrava! Tohle jsou Colors of India ve své nejryzejší podobě. Svatební hosté oblečení do pestrobarevných šatů potírají nevěstu a ženicha pronikavě žlutou pastou z kurkumy, santálového dřeva a hořčičného oleje. Přesné složení pasty se údajně liší vždy podle rodinných zvyklostí, nicméně základ je vždy stejný. Kanika se mi přiznala, že museli do pasty ještě přidat mouku z cizrny, aby kurkuma nedráždila Honzovu citlivou pleť a aby druhý den na svatbě nevypadal, jako by měl žloutenku. Budoucí novomanžele má očistit, zbavit nervozity a zkrášlit jejich pleť pro zítřejší svatební obřad. Snoubenci na oplátku patlají žluté blátíčko na své svobodné příbuzné a přátele, aby jim pomohli se brzy dobře vdát nebo oženit, takže za chvíli je kolem mne žluto jako na pampeliškovém poli. Ostatní hosté mezitím tančí, bubnují a zpívají.
Sotva se ujistím, že se mi podařilo zůstat v původní barvě, klepe mi na rameno tatínek nevěsty a říká, že mám mazat před hotel. Běžím o pár pater níž, kde dívky přinášejí Ghara gharoli - zdobený džbán s posvátnou vodou z nedalekého chrámu, kterou pak budoucí nevěstu omyjí. Posvátné vody je ale málo, takže oba snoubenci lezou do bazénku a stříkají na sebe, což se brzy ukazuje jako ne příliš dobrý nápad potom, co Honzovi začala stékat pasta do očí. Zkuste si nasypat do oka trochu kari a pochopíte. Ručník vše vyřešil, ženich neoslepl a jedeme dál.
Zatímco se snoubenci se odcházejí převléct, svatební hosté se vrhají na občerstvení a do víru tance. Navzdory datu prvního listopadu, je venku příjemných 26 stupňů. Doma by člověk měl už dávno oblečený svetr a teplou bundu, tady hledáme spíš stín a co nejstudenější nápoje.
Mehndi
Po žluté smršti je tu chvíle, kdy si pánové oddechnou a dámy mají o zábavu postaráno. Další z tradic - Mehndi - neboli malování hennou. Dámy usedají nebo uléhají na polštáře, aby se nechaly pomalovat. Čtyři umělci mají následujících pět hodin plné ruce práce. Obdivuji hlavně nevěstu, protože vydržet čtyři hodiny téměř bez hnutí je záhul. Ornamenty, které jí nakonec pokrývají obě předloktí a nohy od prstů až do půlky holení, jsou nádherné. Symbolizují lásku a čím jsou tmavší, tím více manželské lásky se jí dostane. Dokonce je v nich někde skryto Honzovo jméno, které našel až na třetí pokus, ale jen proto, že mu Kanika omylem ukazovala druhou ruku.
Shagun
Podvečer začíná rituálem Shagun, při kterém je budoucí nevěsta ozdobena mnoha šperky a zahalena do bohatě zdobené štoly chunni, která se mnohdy dědí z generace na generaci a příbuzní snoubencům žehnají tím, že je krmí sladkostmi. Potom strýcové a tety navlékají nevěstě na obě předloktí sady náramků v červené a bílé barvě - tzv. chooda. Ty pak její matka zakryje bílou látkou, jelikož nevěsta je může spatřit až druhý den před svatebním obřadem.
Aby toho nebylo málo, bratranci a sestřenice zavěšují nevěstě na zápěstí ozdoby zvané kalire v podobě malých zlatých “deštníčků”, aby si na ně vzpomněla, až bude vdaná paní.
Kalire mají navíc ještě jednu funkci - na rozdíl od našeho zvyku házení kyticí třepe nevěsta zavěšenými kalire nad hlavami svobodných dívek a na kterou spadne byť jen část šperku, ta se brzy vdá. Ozdůbkám se moc padat nechce, tak jim Kanika trochu pomáhá a nakonec to vypadá, že letos bych mohl mít docela dost práce s focením svateb :)
Sangeet
První den uzavírá Sangeet, kdy rodinní příslušníci, příbuzenstvo a přátelé hodují tancují a zpívají – dokonce se zapojuje i tatínek nevěsty. Končíme dlouho po půlnoci, přestože nás čeká druhý svatební den.
Anand Karaj
Ráno oblékám slavnostní Kurta pajama speciálně zakoupené pro tento den a vyrážíme s ostatními zahraničními hosty nacpaní v několika autokarech do blízkého Čandígarhu, kde v chrámu Singh Sabha Gurudwara Saheb proběhne tradiční sikhský svatební obřad. V chrámu je třeba dodržovat určitá pravidla, takže si vážeme na hlavy šátky, holky si hlavu zakrývají šálou, zouváme se a po opláchnutí rukou i nohou ve vodě můžeme vstoupit. Chrám samotný je téměř bez výzdoby, pouze ve speciálním stánku je umístěna posvátná kniha Guru Granth Sahib, k níž byste se neměli otáčet zády nebo k ní natočit šlapky svých nohou.
Honza v perfektně padnoucím tradičním oděvu zvaném Achkan Style Sherwani, turbanu a s šerpou přes rameno vypadá jako člen královské rodiny a Kanika zase jako princezna z Pohádek tisíce a jedné noci. Kam se hrabou nudně bílé svatební šaty.
Samotný svatební rituál Anand Karaj je poměrně jednoduchý. Nevěstě sedící po levém boku ženicha vloží její otec do ruky konec šerpy, kterou má ženich přehozenou přes rameno. Duchovní čte z posvátné knihy texty zvané laav a po zpěvu každého z nich ženich a nevěsta spojení šerpou obejdou posvátnou knihu. Toto proběhne celkem čtyřikrát. Nakonec je všem přítomným nabídnut Kara Parshad - sladká směs mouky a oleje a je hotovo. Pak už jen nekonečné gratulace a desítky společných fotografií novomanželů se svatebními hosty.
Party time
Závěrečná večerní párty se koná ve velkém stylu v hale o ploše menšího fotbalového hřiště plné květinové výzdoby, historizujícího nábytku, obří LED stěny a zvukové aparatury, za kterou by se nemusel stydět žádný hudební klub.
První tance nevěsty, ženicha a rodičů jsou kombinací indických a českých tradic. Je zajímavé slyšet na indické svatbě zpívat “Goťáka”. A pak už se parket otvírá pro všechny a my trsáme, jíme a pijeme do úmoru.
Ráno, po poděkování a rozloučení se s novomanželi, mě čeká 6 hodin v taxíku na 250 km dlouhé cestě do Dillí. Po pár kilometrach nás pohltí téměř neproniknutelná “mlha”, která nás obklopuje až do konce naší cesty. Sladkou třešinkou je nakonec hotel Vivanta New Delhi, který je vskutku parádní. Pokud byste chtěli v Dillí bydlet blízko letiště, kousek od stanice metra, rozhodně doporučuji. Dojem mi kazí jen “faraonova kletba”, která mě dostihla večer před odletem, takže se cpu Endiaronem a Paralenem a jen doufám, že téměř jedenáctihodinový let domů přežiju. Prášky naštěstí trochu zabraly, takže si ráno užívám “slunečné” oblohy. BBC oznamuje, že v Dillí byl vyhlášen stav extrémního znečištění, ruší se lety (díkybohu se to netýká mého letu), zavírají se školy a lidem se nedoporučuje vycházet ven. Po týdnu se loučím s Indií, na kterou budu ještě hodně dlouho vzpomínat. Ale jedno vím jistě. Bude-li ještě někdy příležitost dostat se na indickou svatbu, nebudu váhat ani vteřinu. A vám doporučuji to samé. Najděte si indické přátele a jeďte jim na svatbu. Nebudete litovat.
Namaste!